Boj hazlovského družstva SOS III


MÁ MILÁ ŽENA

Odjela z Prahy do Aše, aby si odvezla z našeho bytu nějaké věci. Nevybrala si dobrou dobu, právě v těch dnech naše úřady Aš opouš­těly.

Když jsme dělali záseky na silnici Františkovy Lázně-Aš, za vsí Horní Lomany, přijel na motorce sudeťák Hoffman, znal jsem ho jako obchodního příručího z Aše. MIuvil česky a někdy nám poskytl různé informace. Vždy se vydával za sociálního demokrata. Mluvil jsem s ním a dotazoval se jej na situaci v Aši. Také jsem nechal pozdravovat manželku a vzkazoval jsem jí, aby odjela k rodičům do Prahy.

Netušil jsem, co už prožívala. Freikorps ji v bytě zatkl a spolu s ostatními Čechy odvezl na nákladním autě pod dozorem puškami ozbrojených ordnerů, do Selbu v Bavorsku. Po cestě na ně "nadlidé" plivali, nadávali jim a dožadovali se jejich smrti. V Selbu byla man­želka vězněna v bývalém hostinském sále, bez jídla. Při výsleších ji fyzicky i duševně týrali. Chtěli od ní vědět, kde má manžela, zda ne­byl u Sorkova. To všechno ani nevěděla, vždyť jsme několik dní ne­měli spojení.

Nakonec následkem stálých výslechů a týrání onemocněla a na radu lékaře ji 8. listopadu propustili. Dovolili jí odvézt si zbytek by­tového zařízení, pokud nebylo rozkradeno.


Sám jsem se o tom, že z Aše nepřijela, dozvěděl až 15. října. Na pohyblivé hranici u obce Žihle, jsem navázal spojení s německými četníky a napsal jí. Slíbili, že dopis pošlou polní poštou. Do Prahy se vrátila 17. listopadu. Až tam jsme se konečně zase uviděli.


DVŮR SORKOV


Přišel rozkaz přemístit se k Sorghofu, který leží vlevo od silnice Cheb-Libá, asi tři kilometry před Libou. Od hlavní silnice k němu vedla cesta asi sto metrů dlouhou alejí. Předsunutá hlídka nás pouči­la, že ve dne freikorps odchází do lesa a v noci se zase vrátí do stat­ku. V den našeho příchodu byli v nedalekém stohu slámy a v soused­ním blízkém lesíčku. Odtud ostřelovali naše pozice na okraji lesa smě­rem k Františkovým Lázním.

Při prvním dotyku s nepřítelem se velitel našeho družstva Vačkář hlásil raněný a odjel do Chehu. Byl jsem jmenován velitelem.

Podařilo se nám jednotlivě proběhnout ostřelovanou cestou do statku a tam si vybudovat bezpečné postavení za zděným plotem za­hrady. Dobře jsme viděli na stoh u lesa. Kulometem jsme stoh ostře­lovali i jeden domek v blízké vesničce, kde se tzv. bojovníci za svo­bodu, ukrývali.

Nájemce Sorkova žil se svou matkou. Byl československým důstoj­níkem v záloze, ale utekl do řad SdFK. Na statku jej zastupoval jeho bratr, chebský právník. To jsme nevěděli, až později to vyšlo najevo. Ten, když mu nezbývalo nic jiného, dal nám najíst, ba i slepice pro nás nechal zabít.


Jednou, neočekávaně ke statku přijel záložní poručík, učitel z Vojtanova s lehkým tankem, vyzbrojeným dělem a spoustou střeliva a granátů. Řekl, že armáda už ustoupila a on k nám přijel na vlastní pěst. Abychom překazili střelbu freikorpsu od stohu, vyjel tam poru­čík s tankem. V zákrytu jsem běžel vedle obrněnce. Nacisté nás ostře­lovali od lesa. U stohu jsme zastavili, stoh jsem z druhé strany zapá­lil. Něco slámy jsem odnesl do blízkého lesíka a také ji zapálil. Na to jsme odjeli zahradou zpět do statku, chráněni kouřem. Tím jsme zabijákům znemožnili přesnou střelbu na nás. Ti se stáhli do doškové­ho domečku v nedaleké osadě. Nezbylo nám, než zápalnými střelami zapálit i tento domek. Viděli jsme, že z něj prchají ozbrojení muži.


Z Německa postupovali SS s terénními vozy taženými koňmi a frei­korps do Libé.

Statkář dokonce žádal naše tankisty, aby stavení trochu poničili, aby bylo vidět, jak se tam bojovalo. Vyhověli mu. Tankové malorážní dělo zanechalo na statku důkladné stopy. Sedlák dobře věděl, proč to dělá. Jak jsem se později dozvěděl od jednoho čtenáře Ascherzeitun­gu, navštívili statek nějací říšští mocipáni a jeden tam držel řeč, v níž zle odsuzoval českou soldatesku a sliboval pomstu. Stála tam však také pokladnička, do které se pro postiženého velkostatkáře sešla slušná sumička říšských marek. Sorkov jsme opouštěli nákladním autem Chevrolet, večer. Strážmistr Jonáš nás zajišťoval palbou kulo­metu. Když běžel jako poslední úvozem zpět k vozu, sklouzl na kra­vinci a upadl. Fašisté spustili zběsilou palbu, proběhl chlévem, kde od střel lítaly kusy zdiva a konečně se chytil, již se rozjíždějícího vozidla. V síle dvanácti mužů jsme ustupovali na dnešní Lužnou a odtud mezi rybníky k restauraci Amerika u Františkových Lázní. Hen­leinovci se nám pokusili zatarasit cestu zemědělským nářadím i brá­nami obrácenými hroty nahoru. My jsme se na oplátku pokusili v ně­kterých chalupách najít zbraně. Nic jsme nenašli, měli je dobře po­schovávané.